Česko potřebuje STRATEGII pro boj s Covidem, ani jo-jo PES jí není

Zmar zdraví. Peněžní strast mnoha. Dluh státu. Chaos reagování. Strategie měla dávno určit náš způsob průchodu pandemií. Bez jejího stanovení a odpovědnosti vlády budou zmar, strast a dluh jen v chaosu růst.

Níže se zabývám vážnou otázkou absence strategie proti Covidu.

ČR by mělo být obtížné něčím zaskočit, na vše je nějaká strategie státu. Tak máme samozřejmě strategii obrannou i tu pro boj proti terorismu, dále třeba strategii exportní, inovační a mnohá jiná chvályhodná zaměření. Snad pro bohatší jazykovou pestrost se mnohé skrývají pod jinými názvy [v závorce příklad] jako jsou třeba koncepce [podpory malých a středních podnikatelů], akční plán [pro biomasu], prostý plán [kosmický], program [reforem], dlouhodobý záměr [VaVVVI pro VŠ], politika [druhotných surovin] atd. Máme i expresivně nazvanou informatickou strategii Digitální Česko. 

Celkem je nyní evidováno 183 platných dokumentů druhu strategie plus dalších 15 ještě více zastřešujících dokumentů.  

Strategií, kterou nemáme, je ta pro boj s Covidem19.

ČR přitom dokáže chrlit dokumenty tempem nejméně 10–20 nových strategií ročně. Zmůžeme se nejen na Strategický rámec rozvoje péče o zdraví, ale i Národní strategii rozvoje cyklistické dopravy.

Že by si vláda od 15. ledna dodnes nevšimla, že na planetě zuří Covid19? Ne, tak tomu není. Například v druhé aktualizaci Strategie financování a řízení státního dluhu ČR na rok 2020 se píše (s. 5) : „Vzhledem  k  bezprecedentní  situaci  v  podobě nejasných  dopadů  pandemie  ... si Ministerstvo ponechává možnost uveřejnit další aktualizaci?.

Oh, wait. Možná vytvoření strategie je náročnou záležitostí na mnoho let? Ani tak tomu není. Třeba Národní strategii umělé inteligence v České republice 2019-2035 vláda zadala k vypracování koncem ledna a bum, sestavena, hotova a jí schválena byla první pondělí v květnu [2019], tedy za 3 měsíce.

Osobně jsem předpokládal, že dokument typu Strategie pro přemožení Covidu19 vláda vydá letos v květnu–červnu. Že v něm bude napsáno, jakého cíle chce vláda dosáhnout a jakými opatřeními, prostředky či metodami k němu bude postupovat.

Že strategie bude projednána v parlamentu, vznikne k ní národní shoda a ta bude slavnostně vyhlášena na vědomí všem občanům, například i za pomoci tak mimořádných prostředků jako je vybubnování před městskou radnicí či ohlášení obecním rozhlasem.

Uvedený postup vlády by měl z hlediska nás občanů několik výhod. Předně bychom se mohli pustit do debat ohledně cíle, tj. zda je únosný eticky a hospodářsky. Kdyby tomu tak nebylo, mohl by asi cíl být přeformulován.

Za druhé bychom mohli mít přehled o tom, zda zvolená opatření jsou adekvátní pro dosažení cíle. Argument, že jsme neměli sami dost vlastních zkušeností neobstojí, protože tou dobou již byly k dispozici nejen zkušenosti z Číny a jihovýchodní Asie, ale i z Itálie, Británie, ba i z New Yorku. A též nic nebránilo tomu, aby se během léta strategie případně nedopracovávala dle průběžných novinek zpřesňování dřívějšího výzkumu, ale i průběhu z Austrálie, zažívající své zimní období.

Za třetí by měly čas se včas ozvat i připravit podniky a firmy, popř. i profese, jejichž provoz či činnosti by strategie postihovala. Dalo by se včas přemýšlet o vhodných způsobech jejich kompenzace.

Za čtvrté, i české soudy by byly schopny v podrobnostech poměřovat, zda přijímaná a další prováděcí opatření vlády jsou přiměřená cíli a cíl pandemii. Bez uvedeného sice občanům zůstává zachováno ústavní právo na soudní přezkum, ale soudy jsou a i nadále budou vystaveny vakuu strategie [tj. prostoru strategie prostého], v němž vztah přiměřenosti nelze téměř racionálně zkoumat. A pokud by i pak soudy proto uznávaly ve velkém práva každého dotčeného občana, ta v posledku dopadnou na záda v zásadě stejného abstraktního občana v roli daňového poplatníka.

Podotýkám i to, že jsme ve válce s virem. Virus si naší strategii nepřečte, je zbytečné ji před ním utajovat.

Pokud vyhlášení strategie skýtalo tolik výhod, proč nebyla vyhlášena? Proč se neprovedl ani pokus o ní?

Myslíte, že tehdy nepřicházely žádné strategie na mysl? Nebylo tomu tak. Napadají mne přinejmenším čtyři (rozdílné) strategie, o nichž se tehdy diskutovalo a mělo smysl se o nich tehdy bavit i na vládní úrovni. Má to smysl dodnes, proto ostatně píši i tento článek. Ale podklady byly již tehdy. Zde jen uvedu jejich stručný výčet, jejich podrobnější rozvinutí je v poznámkách pod článkem. 

1. Regulace k nule [nakažených, nemocných, mrtvých]

Primární je snaha udržet co nejnižší počet nakažených, potažmo i vážněji nemocných a mrtvých. Po jarním lockdownu a předpokládatelném letním oddechu (po lockdownu nemoc ustupovala už sama) by se s nástupem podzimu rychle přijímala další opatření proti šíření, z nichž zejména ta s ekonomickým dopadem by zřejmě byla nepopulární. Jádrem by bezpochyby musela být „chytrá karanténa?, která by byla postavena na nepopulárním automatizovaném sledování a vymáhaném trasování. Vymáhané by musely být i izolace a karantény...

2. Stádní imunita

Varianta nechat virus společností rychle projít, ta se promoří a sama dosáhne tzv. stádní imunity. Zpravidla bylo kombinováno s metodou 3 níže, tedy předpokladem doprovodných opatření, kdy by ohrožené skupiny nákaze vystaveny nebyly, ale přesto byly výsledně společností (coby stádem) chráněny. První argument proti je přetížení zdravotního systému..

3. Izolace ohrožených

Izolovat se nebudou nemocní a podezřelí z infekčnosti, ale nemocí ohrožené skupiny.  K ohroženým je třeba přidat i osoby s civilizačními nemocemi. Hlavní obtíží pak je, že celkově je v naší společnosti ohrožených příliš mnoho poměrně i absolutně. Nákaza vždy někudy prosákne a kupř. v domovech seniorů se pak často šíří jako oheň suchým chroštím...

4. Promoření do kapacity zdravotnictví

Tato strategie preferuje udržení hospodářských činnosti na úkor veřejného zdraví. Používá jen ekonomicky schůdná opatření a teprve v okamžiku vize přetížení nemocnic se přijmou drastičtější opatření, která ekonomický provoz omezí. Kromě tisíců „zbytečných mrtvých? [prof. Flégr] jsou i námitky ekonomické, ekonomika se stejně zavře, jen s mnohem vyšší úrovní promořenosti... 

Kterou strategii měla vláda přijmout? Tuto odpověď zde nechci poskytovat, v poznámkách níže uvádím některé vlastnosti možných strategií, promyslete si možnosti sami. Snad existují i jiné možné strategie, které by se vyjevily v bohaté společenské diskusi, včetně kombinací prvků z výše uvedených variant. Podstatné je, že ČR je dodnes bez strategie a že tento stav nám neprospívá.

Proč se tedy nezkusila přijmout žádná strategie?

Bohužel jedinou zbývající odpovědí je, že vláda si nepřála žádnou strategii vyhlašovat. Buď se zcela naivně domnívala, že Covid je s příchodem léta vyřešen, nebo by pro ní byl diskurs o strategii či její přijetí bylo nepříjemné. Předně každá z možností obsahuje nepopulární součásti. Mít strategii by též znamenalo přijmout za ní odpovědnost. Jednak za cíle, jednak za zajištění opatření.

Nejpravděpodobnější je, že motivem vlády bylo být v uvedeném nekontrolovatelná, nechat epidemii probíhat víceméně samospádem a poté přijít s vysvětlením, že jiný výsledek nebyl ani možný, že vláda v ničem neselhala. 

Bez strategie ale ČR zůstala jako by byl slepý princ v boji s drakem. 

Není mi známa žádná pohádka z níž by takový princ vyšel dobře. I v mýtu si Perseus vůči Medúze pomohl zrcadlem, aby přesně věděl kde má sekat. Nešel k ní se zavřenýma očima a neťal kolem sebe jen náhodně s tím, že se třeba trefí. 

Snaha vlády o svou nekontrolovatelnost je v ČR v posledku protiústavní postup. Nikoli sice striktně porušující jednotlivými kroky ustanovení Ústavy, ale porušující smysl ústavní pozice vlády jako celku. Tuto kontrolu má provádět Sněmovna, nejen opozice, ale i poslanci vládní koalice.

Že je postup protiústavní plyne i z toho, že postup vlády víceméně vyprázdnil výše uvedené ústavní právo občanů na soudní přezkum.

PES: epidemické jo-jo (a proč není strategií)

Namísto strategie vláda v listopadu předhodila veřejnosti nikoli kost, ale metodiku rizikového skóre zvanou PES (Proti-Epidemický Systém), včetně navazujícího systému opatření, která by vláda měla víceméně mechanicky na jeho základě vyhlašovat každou středu.

Je-li nějaká výhoda tohoto systému, tak určitá systematičnost a přehlednost opatření a tím aspoň dílčí předvídatelnost pro veřejnost, podniky a firmy. Má být i orientační náhradou zcela laické veřejnosti za „semafor?, který ovšem v létě naprosto varovně selhal.

První reakcí na zveřejnění metodiky PES v odborné komunitě byla úvaha, že bude mít tendenci situaci rozkolísat. Klesne-li rizikovost, opatření se uvolní, v důsledku toho dojde k nárůstu počtu infekcí a opatření se opět zpřísní. Uvedené kmitání bude ovšem zřejmě typické pro jakoukoli snahu o průchod epidemií. Kolísání regulace o několik procent sem a tam ji  ještě nedefinuje. PES nám však neposkytuje žádnou informaci o tom, jakých vlastností průchodu pandemií se snaží dosáhnout. Právě takové vlastnosti by byly znaky strategie. Pokud je PES nemá, strategií není.

Obrovskou vadou PESu je, že metodika bohužel nezmiňuje prakticky žádný podklad na základě kterého byla sestavena. Tím pádem je nemožné ji nezávisle přezkoumat a nedokáží to opět ani soudy.

Že PES není strategií plyne dobře i z několika následných úvah. PES se prvně jakoby snaží navodit dojem, že jeho čtyři vstupní parametry jsou jakousi objektivní daností. Kdybych hledal případ vhodného užití modelu v principu, snad by se hodil pro případ hurikánů, jejichž projevy není v moci člověka ovlivnit. Tento narativ je ale falešný. V realitě to totiž bude právě systém samotného PESu, uvnitř něj mechanisticky skrytý, který bude ovlivňovat to, jak se jeho vstupní parametry budou pro budoucnost měnit.

Jiný osvětlující pohled je, že skutečná strategie by jako svůj vedlejší účinek měla tendenci „zaparkovat? situaci přesně do některé úrovně rizika a v ní ji držet. PES již jen tím, že uvádí pět úrovní, zjevně tuto aspiraci nemá. A i pokud by ji skrytě měl, opět není možné jeho cíl přezkoumat, protože metodika jeho vytvoření není zdokumentována. Neexistuje žádná podrobná zveřejněná důvodová zpráva.

Pro autory bych měl dvě doporučení. Prvním je, že jakékoli vážené součty (byť diskrétní jako v PESu) sice lze statistickými či jinými metodami strojového učení případně naučit dobré reakce na situace minulé, selžou však když musí čelit situaci nové, když musí zahrnout i jiné vstupy, dříve opomíjené. Poctivé lidské rozhodování bude pak vždy lepší*.

Dále i jen z letmého pohledu je patrné, že PES kupř. ignoruje sezónnost. Souběžný vzestup druhé vlny všude v Evropě a zcela protiběžný pohyb v Austrálii je dokladem toho, že venkovní teplota má dramatický vliv na šiřitelnost infekce, byť nemusí být triviálně přímočarý. Zjevně stejný soubor navazujících opatření bude zcela jinak fungovat v létě a jinak v zimě. Samotný fakt zimního období je zásadním rizikovým faktorem.

Pohlédnu-li pak na systém právně, řeknu, že přenesení rozhodování vlády na systém vytvořený [nezávislými?] odborníky prostě není dost dobře možné, a to ani kdyby byl perfektní (což není). Takový systém totiž nemá ani charakter terciární právní normotvorby, která je v ČR navíc ústavně zakázaná! Vláda bude stále plně odpovídat za přijetí každého jednotlivého opatření, měla by jej vždy každé samostatně zdůvodňovat a zcela rozhodně není žádnou metodologií PESu právně ani jinak vázána.

Z ústavního pohledu je PES další manévr vlády, kterým se snaží vymanit ze své odpovědnosti.

Případné odůvodňování opatření PESem před soudy zhavaruje na výše uvedené posloupnosti, totiž nemožnosti dovést vlastnosti PESu buď k nějaké opravdu věrohodné důvodové zprávě (zahrnující i žurnál připomínek či nátlaků, jimž autoři pravděpodobně museli čelit a uhnout; ano, právě proto v Poslanecké sněmovně existují zápisy ze schůzí, aby bylo možné rekonstruovat myšlenkové pole v jehož rámci regulace vznikala; pro orientaci voličů i soudů), nebo ke strategii, která neexistuje. PES neodstranil strategické vakuum.

Závěr

V běžné zastupitelské demokracii westminsterského střihu by vláda poté, co na více než dva týdny dostala zemi na první místo na světě v počtu infekčních osob na milion populace, a to z důvodu absentující strategie, k jejíž přípravě měla dostatek času, nemohla politicky přežít. Buď celá vláda, nebo její premiér by byl odvolán, a to klidně i vlastní stranou (jako se přihodilo Margaret Thatcherové, ale i Tereze Mayové ve Spojeném království, tj. bez voleb uprostřed volebního období).

Čtenář zde jistě nazná, že poslanci vládního hnutí takto postupovat chtít nebudou. 

Byl bych rád, kdyby tento článek nasvítil aspoň potřebnost strategie pro naše další počínání.

Jako národní uskupení aspoň tuto pandemii celkem jistě přežijeme. A budeme pak dost možná hledět i právě na to, jak si kdo v této době počínal.

------------------------------------

Poznámky

*Výjimkou jsou případy potřeby velmi rychlého rozhodování či spíše řízení v řádech setin vteřiny a méně. Zde i nedokonalý systém může reagovat lépe než člověk.

Poznámky k možným strategiím

Ad 1) Regulace k nule

Dost možná by musel být zavedeno omezení styku s unijním přeshraničím i zahraničím vůbec, například preventivní 14 denní karanténa po vstupu do ČR. To kdyby v ČR bylo nakažených málo a jinde jich bylo podstatně více, jako jsme tomu měli např. letos na jaře. Argumenty pro by byly zachování maxima možného zdraví a též příslib, že ve společnosti s málo nakaženými nebudou mnohá ekonomicky negativní opatření ani nutná, zůstane maximum možného ekonomického provozu.

Světlem v tunelu by zde byla vize vakcíny, kterou na počátku roku 2020 střídmí optimisté odhadovali na léto 2021. Proti by byla nemožnost či nejistota vakcíny (realističnost vakcíny zatím stále převažuje, ale ani dnes nelze vyloučit, že žádná z asi stovky vyvíjených vakcín nakonec nebude dostatečně účinná nebo bezpečná, že virus nezmutuje atp.), tvrzení, že virus zde s námi již zůstane, protože jinde jej nepotlačí, zmutuje, ev. se zabydlí ve zvířecí říši. 

Je možné pochybovat i o přiměřenosti sledovacích a trasovacích opatření, např. z obav o soukromí a potažmo o svobody občanů. Není pochyb, že o svobodu se bojovalo, že byla vykoupená, pokládaly se i mnohé životní oběti. Nelze proto vyloučit, že za ní budeme ochotni obětovat i až desítky tisíc životů našich nejen starších spoluobčanů. 

Protinamítnout lze, že v ČR jsme sledovací a trasovací aplikace vytvořili zcela jinak než je má Čína nebo i Jižní Korea, s respektem k soukromí. Jako protiargument je možná vhodné též poukázat na to, co bude ČR dělat, pokud za 5 let přijde další virus? Jednak jihovýchodní Asie je takto často nyní produkuje i sama od sebe, jednak nelze vyloučit, že nové viry někdo nazačne vyrábět coby warfare. 

Ad 2) Stádní imunita

Již po projevu ohniska v Itálii se strategie jevila značně problematická z důvodu přetížení nemocnic. Nebylo známo, zda nakažení vyvolává imunitu a na jak dlouho (dnes se soudí, že imunita může být 6 měsíců až mnoho let; jsou známy desítky zdokumentovaných případů opětovných nákaz, ale otázka zodpovězena není).

Metodu v Evropě zkoušela dva týdny Velká Británie. Po explozi nákaz musela z cesty ustoupit za cenu značných obětí, nakazil se a téměř zemřel i její premiér.

Hlavní protinámitky jsou tři. Prvně příliš mnoho zemřelých. V drsné verzi lze očekávat úmrtí až 0.5-2% daných národních populací, v absolutních číslech strašné hodnoty. Za druhé nejasné následky průběhu nemoci u těch, kteří přežiji. Jestliže jihovýchodní Asie nákazu zvládne metodou ad 1, pak by Evropě i ČR mohla vzniknout značná strategická nevýhoda zdravotně znevýhodněné populace, která nebude schopna plně pracovat, ale naopak se o ní bude nutné starat. Ví se o [relativně malém] počtu osob, které prodělávají tzv. dlouhý Covid, který trvá i mnoho měsíců. Dodnes není zcela vyjasněno pro případy re-infekcí, neboť jich zatím bylo přeci jen málo.

Ad 3) Izolace ohrožených

Taková strategie možná může fungovat v Keni, kde starších 55 let je jen 7% populace (medián věku je 20 let).

Někomu se může jevit jako nepřijatelná i izolace takové části obyvatelstva, již beztak zranitelné, mohou uvedené srovnávat s vězeňským režimem apod. 

Nicméně, pokud by taková strategie byla přijata, vyhřezla by zejména potřeba mimořádného zajištění různých opatření. Na jaře 2020 se kupř. část personálu obětovala a zavřela se se seniory v domovech. To pravděpodobně není dlouhodoběji (např. přes celou zimu 2020) únosné. Vznikají situace výměny dlouhodobých směn, ale i způsobu obsloužení ohrožených ve zdravotních záležitostech, které v izolaci nelze provést. 

Některé staré osoby se nachází i ve sdílených domácnostech, kde se mohou nakazit od vnuků nebo dětí.

Ad 4) Promoření do kapacity zdravotnictví

Etickou a závažnou protinámitkou je, že se nakazí a zemře zbytečně mnoho osob. Další protinámitkou je, že exponenciální růst je zrádný. Brzdy silných opatření mohou být uplatněny příliš pozdě. Uplatnitelné jsou i další námitky ad 2. 

Další námitka je ekonomická. Nákaza totiž brzy dospěje do stavu saturace zdravotnictví, ve které bude příliš vysoká úroveň infekčnosti (prevalence) ve společnosti, bude nutné sahat k ekonomickým opatřením.